Recenze: Jennifer Eganová – Hrad

Neuvěřitelný román odehrávající se na polozbořeném středověkém hradu kdesi mezi Českem, Rakouskem a Německem. Bohatý Američan jej koupil s velkolepým plánem, vytvořit zde hotel, kde se hosté oprostí od všech elektronických zařízení, především těch, které je spojují se světem – s virtuálním světem. Pozve sem svého bratrance, který nechápajíc přijíždí, aby objevoval kouzelná zákoutí hradu, i jeho podivnou strážkyni.

Nakladatelství: Odeon
Počet stran: 246
Rok: 2014

Anotace:
Mezi bratranci Howiem a Dannym byl vždycky zvláštní vztah. Když byli malí, byl první tím „divným“ dítětem – byl tlustý a bledý, zatímco Danny byl zlatý hoch, co všechno umí. Po letech je to přesně naopak: z Dannyho je flákač, který zklamal rodiče, zatímco Howard úspěšně obchoduje s akciemi, má rodinu a – zrovna koupil hrad. A když Danny dostane od bratránka nabídku, aby mu pomohl předělat tuhle zříceninu na luxusní hotel, přijímá od něj letenku a přistává kdesi ve střední Evropě. Brzy ale získá pocit, že se z hradu už nikdy nedostane, neboť se mu Howard zřejmě mstí za to, co mu provedl v mládí… Fascinující styl vyprávění, alternativní pohled na svět a v neposlední řadě zajímavá lokalita a prostředí, to vše dělá z románu napínavý a čtivý příběh, kterému nechybí citlivě vylíčený milostný vztah ani magické prvky.

Recenze:
Danny přijíždí na pozvání svého bratrance Howarda na hrad, který tento zazobaný pracháč koupil, aby jej přestavil na hotel. Danny netuší, jakou roli by tady měl sehrát a proč ho sem vůbec Howard pozval. Má v sobě zakořeněnou představu, že se mu chce pomstít za dětskou zlomyslnost, kterou mu kdysi Danny způsobil a která ho hluboce ovlivnila.

Autorka rozehrála příběh, kde se mísila realita s představami hlavních postav a čtenář tak musel upnout všechny své smysly k příběhu, aby pochopil. V první části mi dalo hodně práce zvyknout si na styl, kterým autorka píše. Nepoužívá totiž uvozovky a to, co čteme v jiných knihách naprosto automaticky se tady slívalo do jednoho textu. Musela jsem se tak mnohem více soustředit. Někdy totiž přímou řeč naznačila dvojtečkou (Danny:….), a když ukázala, jaké postavy se rozhovoru účastní, střídala dále dialogy bez označení. Musela jsem si tak sama utřídit, co kdo říká a také co vysloví nahlas a co si pravděpodobně jen myslí. Nejprve jsem se nad tím rozčilovala, pak jsem však pochopila, že to je účel autorky. Nechává totiž čtenáře, ať si sám domyslí, co chce, aby si postavy myslely, co je skutečné a co jsou pouze jejich sny a představy. Proto také dostává své hrdiny do takových situací, že jsem chvíli přemýšlela, jestli se to dotyčnému jen zdá, nebo to skutečně prožívá, a zda to myslí autorka vážně, nebo své čtenáře jen tak zkouší.

Proč Danny vidí ve věži krásnou mladou dívku, když jediná osoba, která tam žije je devadesátiletá stařena? Opravdu se v jezírku utopily děti? A byla to nehoda, nebo jim k tomu někdo pomohl?

Když už jsem si říkala, že začínám chápat, o co tady je, ocitla jsem se najednou ve vězení s úplně jinými hrdiny. Jak spolu oba příběhy souvisí? Proč najednou autorka odbočila? Nebudu vám odpovědi na tyto otázky prozrazovat, protože cokoli bych napsala, bylo by spojlerem. Tato knížka je opravdu tak výjimečná, že mám pocit, že je lepší nepsat vůbec nic, abych neprozrazovala příliš. Kdo ji nepřečte, ten nepochopí.

Svým stylem mi připomínala knihu Literární spolek Laury Sněžné. I tam se zdánlivá realita mísila s tak neuvěřitelnými situacemi, že jsem si říkala, zda si ze mě autor „nestřílí“. A stejně jako v „Lauře“, autorka nechala mnohé události a scény otevřené a nevysvětlené. Nechala prostě na čtenáři, jak si situaci vyloží a jak ji pochopí.

I když byla knížka na čtení a především na soustředění náročnější, moc se mi líbila. Musela jsem o ní neustále přemýšlet a mnohdy jsem přemýšlela nejen nad konkrétní částí, ale i nad odstavcem či jen větou. Přesto jsem ji přečetla takřka jedním dechem a nemohla ji odložit. I když bych určitě takové knížky nechtěla číst pravidelně – přece jen čtení je pro mě formou odreagování a odpočinku – jsem ráda že jsem ji četla a určitě si podobné příběhy ještě ráda pořídím.

Někdy je zkrátka třeba číst příběh, který se spíše než realitě podobá pohádce a dovolí naší mysli odpoutat se a vydat se na procházku imaginárním světem. O to lepší to je, když vás v tom autor ještě podporuje, tak, jako to udělala v knize Hrad Jennifer Eganová.

Hodnocení: 4/5