Recenze: Otomar Dvořák – Vřeteno osudu. Tajná zpověď Karla Jaromíra Erbena

Sbírku hororových balad Kytice od Karla Jaromíra Erbena zná snad každý. Vždyť Polednici se učí už děti na základních školách. Já mám ke Kytici zvláštní vztah. Naprosto ji miluji, čtu si určité balady stále dokola, některé kousky znám nazpaměť, miluji ji i ve filmu, sbírám různé výtisky této knihy… A navíc mě velmi zajímá legenda o hřbitově ve Velharticích, na který údajně Erben umístil svou baladu Svatební košile. Co však vedlo tohoto autora, aby napsal tak ponuré dílo? Kde na ně sbíral podklady? A jsou opravdu všechny materiály „jeho“? To jsem se dozvěděla až v knize Otomara Dvořáka – Vřeteno osudu.

Od Otomara Dvořáka jsem četla dosud pouze jednu knihu a to Ďábel na řetězu. A jelikož se mi tehdy vůbec nelíbilo, jakým stylem byla napsaná a nebavila mě, hodně dlouho jsem váhala, zda se do Vřetena osudu pustit a zda si ho vůbec pořídit. V létě jsem četla s autorem rozhovor v jednom časopise a můj zájem vzrostl. A když jsem nyní objevila Vřeteno ve formátu E-knihy na Alza.cz za nějakých 64Kč, neodolala jsem. 

Stále jsem se obávala jazyka a stylu, jaký autor zvolil. I přes naprosto skvělé hodnocení na ČBDB jsem totiž četla komentáře týkající se právě stylu. Ale? Byla jsem naprosto pohlcena. Autor vypráví celý příběh tak, jako by jej vyprávěl opravdu sám pan Erben. Dokonale se stylizoval do jazyka 19. století, i když samozřejmě ne zcela, ale hodně se tomu přibližuje. Četli jste někdy Otce Kondelíka? A líbil se vám Hermanův styl? Pak se vám bude líbit i Vřeteno osudu.

Ano, pan Dvořák mi tímto rozsáhlým románem dokázal, že je to opravdu PAN SPISOVATEL a že svému řemeslu rozumí. Nejde totiž jen o jazyk a styl. On dokázal bravurně zachytit celého ducha té doby. Překrásně a s citem vykreslil život v uměleckých a politických kruzích 19. století a tak nečteme jen Erbenův příběh, ale příběh všech, kteří se podíleli na umění, politice, vzpourách, historii a archivaci historických materiálů, zkrátka na obrození. Ale nepředbíhejme…

Autor zvolil začátek opravdu ve stylu Erbenových balad. Vypráví příběh o Karlovi, který se narodil coby dvojče spolu se svým bratrem Janem. Jan však zemřel a Karel zůstal sám. Jako to opuštěné, osamocené a neúplné dvojče se protlouká životem a duch jeho zemřelého bratra ho doprovází na jeho pouti. 

S Erbenem se seznamujeme postupně jako se školákem a posléze nadaným studentem, který se díky podpoře několika vlivných lidí z rodného Miletína dostal až do Prahy na studie. Tak prožívá první opravdová „dobrodružství“. Seznamuje se s velikány Palackým, Jungmannem a dalšími a vedle studií píše první básně a také svou první a jedinou divadelní hru – frašku Sládci. Se spolužákem a přítelem Rybičkou jezdí do Žebráku, aby tam prožil prázdniny a odpočal si od studií. Tam se také seznámí se svou budoucí ženou, krásnou, milou a oddanou Betynkou. Aby si ji mohl vzít, musí nejprve dostudovat a dokázat, že je schopen zajistit rodinu. To však není pro vystudovaného právníka bez praxe nic jednoduchého. Navíc spíše než advokacie ho táhne literární pole, žurnalistika a hlavně sběr pověstí, pohádek a balad po celých Čechách. 

I když Erbenova situace nevypadá po finanční stránce dobře, díky několika básním publikovaným v novinách si ho všimne František Palacký. Ten také nadaného absolventa zaměstná na několik příštích let jako archiváře. Erben má dalších šest let objíždět české a moravské archivy a zachraňovat z nich cenné historické prameny. Zatímco léto má trávit na cestách, přes zimu se má věnovat shromažďování dat. Erben využije tyto cesty i pro svůj sběratelský počin. Přes léto pilně zapisuje básně, písně a pohádky, aby je v zimě archivoval a připravoval k publikaci. Se sběrem mu pomáhala i manželka Betynka, ale také žena, kterou tehdy Erben vnímal jako femme fatale – jeho černá princezna – Božena Němcová.

Nebudu dále vyprávět Erbenův životní příběh, přestože je úžasný a rozhodně stojí za připomenutí. Pro vás však bude mnohem silnější zážitek, přečtete-li si knihu. Já se musím přiznat, že jsem rozhodně nečekala dílo takového rozsahu a kvality, jaké pan Dvořák předložil. Vřeteno osudu mě překvapilo nejen svým rozsahem co do počtu stránek, ale především obsahem. Autor totiž prokázal skvělou znalost doby, prostředí, kultury, politiky i děl, o kterých se v příběhu mluví, ale také se jejich jednotlivé části citují vždy v místě, kam se dobře hodí. Čtenář tak pozná nejen Erbena a jeho život, postupné vznikání jeho děl, ale také spoustu dalších osobností, které znal dosud jen ze školních lavic. Najednou mu před očima ožívají Palacký, Němcová, Havlíček Borovský a mnozí další. Sledujeme, kdo a kdy se pohyboval po tenkém ledu, kdo byl rebel a kdo taktik. A najednou vidíme suché a nudné postavy v úplně jiném světle. Jako hrdiny své doby, jako rebelanty a odvážlivce, kteří si neváhali rýpnout ve svých projevech a textech do politiků i do kolegů. Věděli jste, že Božena Němcová byla tak trochu do větru? Že Havlíček Borovský byl mimo jiné milující manžel a otec? Že Palacký byl nejen historik a politik, ale také ochranitel mladších a nadaných autorů? To a mnohem mnohem víc se dozvíte právě v této knížce.

Vřeteno osudu mě zasáhlo, pohltilo, dojalo, rozplakalo a neuvěřitelně mě bavilo. Vzbudilo ve mě chuť přečíst si znovu celou Kytici, ne jen tu a tam nějakou baladu, přečíst si něco z rozsáhlého díla Františka Palackého, ale také nějaké pohádky Boženy Němcové. Uvidím v nich také to kouzlo, které v nich vnímal Erben? Objevím skrze almanach Lada – Nióla také Němcovou jako femme fatale, nebo pro mě navždy zůstane tou, co napsala Babičku? Myslím, že po přečtení Vřetena osudu už ji budu vždy vnímat trochu jinak, ale přečíst si některou z jejích temných pohádek by určitě stálo za to.

Těžko se mi loučilo s touto nádhernou knihou, která rozhodně změnila můj pohled na mnoho věcí v 19. století. A to nepíši jako laik, ale jako historička, která se sama 19. století několik let věnovala. I když se jedná o román, je v něm cítit píle autora vystihnout vše do nejmenšího detailu tak dokonale, aby to skutečně působilo, jako zpověď Karla Jaromíra Erbena. A to se mu rozhodně podařilo!