Parné léto, jihočeské vesnice, Třeboňský archiv a jeden zapálený genealog váhající, zda přijmout pochybnou zakázku. Selský baroko je kniha, za kterou Jiří Hájíček získal cenu Magnesia Litera a já ji (zcela nepochopitelně) dlouho míjela. Až minulý čtvrtek, kdy jsem bloumala po knihkupectví, jsem na ni narazila – jako jediná z jeho knih byla v paperbacku, pro které mám slabost. A tak jsem si přečetla anotaci…
Nakladatelství: Host
Počet stran: 208
Rok: 2016 (1. vydání 2005)
Recenze:
Pavel Straňanský se živí již pár let jako profesionální genealog. Žije na volné noze, pobývá buď v pronajatém panelákovém bytě v Třeboni, nebo ve vesnické chalupě v Touchově se svým známým, kamenickým mistrem v důchodu. Snaží se vyhrabat z dluhů, do kterých zabředl kvůli rozvodu a také neproduktivnímu povolání bývalé manželky. Pro syna si jednou za čas jezdí až na druhý konec republiky – do Brna, ale v životě mu vlastně nic moc neschází. Žije především svou prací, kterou miluje. Jednoho dne dostane zakázku, která není úplně nejpoctivější. Má zjistit něco o několika vesnických rodinách a také o situaci, která se jim v padesátých letech 20. století udála. Velkou roli v tom hraje jistá žena – Rozálie Zandlová. Je opravdu udavačkou, nebo jen obětí? A jak to tehdy opravdu bylo s velkými sedláky, nazývanými komunisty kulaci, kteří byli připravování o své statky a lety vydřené živobytí?
Pavel sice dlouho váhá, zda zakázku přijmout, postupně si však oťukává všechny možnosti a pátrá víceméně na svou vlastní pěst. Letní povyražení mu přináší třicetiletá blondýna, která v třeboňském archivu sestavuje rodopis jako dárek pro svou matku. Je absolutně nezkušená a tak jí Pavel pomáhá, seč může. Je to vlastně v jeho zájmu – dobře se baví, vozí ji po vesnicích, vypráví příběhy a sám při tom sbírá materiály pro své zakázky, především pro tu o Rozálii Zandlové.
Jelikož jsem vystudovala historii, žiji v jižních Čechách a dobře znám většinu popisovaného prostředí, ve kterém se Pavel pohyboval, bylo to pro mě velmi nostalgické a zajímavé čtení. Před cca dvěma lety jsem si navíc sama vyzkoušela genealogickou práci coby amatér – pustila jsem se do sestavování rodokmenu své rodiny. A tudíž jsem dobře věděla, o čem autor píše, co hlavní hrdina dělá, jak postupuje a už jen to mě velmi bavilo. Takových knížek bych mohla číst spousty a nikdy by se mi neomrzely. Možná už chápete, proč v knihkupectví ona zmíněná anotace rozhodla. 🙂
Příběh samotný byl trochu zamotaný a bylo třeba se na text soustředit, aby se v rodinách, vesnicích a událostech čtenář neztratil. Autor však píše velmi poutavě a čtivě a tak se i složitější věci četly takřka sami. Selský baroko mě bavilo nejen prostředím a sympatickým hlavním hrdinou, ale i poutavou zápletkou, kde jsem stejně jako Pavel až do poslední chvíle netušila, o co vlastně jde.
Selský baroko je pro mě první kniha od tohoto autora, kterou jsem četla a rozhodně nebude poslední. Jiří Hájíček se díky ní u mě zapsal jako vynikající spisovatel, jehož knihy opravdu stojí za to číst a cenu Magnesia Litera získal právem. Po jeho dalších kouscích se chci poohlédnout co nejdříve a zařadit je do své knihovny.
I když mě kniha zlákala především díky prostředí a práci hlavního hrdiny, věřím, že i nezainteresovaným čtenářům se může líbit, především díky zajímavé zápletce týkající se vykořisťování, udávání a zabavování majetku mnoha lidí v éře komunismu. Především lidí, kteří přišli o těžkou dřinou vybudované statky a živobytí. Už jen pro tuto historii v knihách hodně opomíjenou, by si ji měl přečíst každý správný Čech, aby věděl, co se tehdy opravdu dělo.
Hodnocení: 95%
Nalákala jsi mě 🙂 Hájíček mě zatím úplně míjel, ale téma genealogie je velice zajímavé. Jednou bych se taky chtěla pustit do pátrání po kořenech své rodiny.
To se mi líbíTo se mi líbí
Leni, tak to mě těší. Mně se to opravdu líbilo moc. Budu shánět další knihy.
To se mi líbíTo se mi líbí